Nová cesta

Dnes je tomu půl roku od mé nehody a hybnost nohy je zatím jen na sedmdesáti procentech. Čas se zpomalil a udává mi jiné tempo. Říkám tomu taiči tempo, kdy jen plynete s tím co přichází. Nemáváte křídly proti větru, ani nic netlačíte před sebou, jen jste. Ještě, že jsem se to naučila dávno předtím, teď se to hodí. A tak poslouchám šumění větru, pozoruji růst květin na zahradě, barvy, světlo i tvary. Občas ucítím jemnou vůni růže a rozkvetlé, modré levandule.

 Zavírám oči a držím prázdné ticho, to které mluví, jako když pustíte rádio. Je to neuvěřitelné, jak některé procesy sami fungují. Možná se mi chce říci, že jsem vděčná za zlomenou nohu, protože bolest se stala moji učitelkou.  

Učí mně trpělivosti, té nejvíce a tu nemáme nikdo z nás. Poslouchat druhé, být nablízku jejich trápení. S bolestí vidím svět jinak z jiné perspektivy a hloubky. Svět je tak trochu bezbariérový, protože schody nedávám. Nejspíš potřebuji, aby byl svět ke mně laskavý a na cestě nebyly žádné překážky. Je to vůbec možné? Pravděpodobně jen na omezenou dobu jinak by to nedávalo smysl. I když na mé nové cestě je takový svět je už dávno.